Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)
Sokol stěhovavý
Vzhled
Zbarvení těchto
statných dravců velikosti vrány je variabilní. V severních oblastech je
světlejší, s méně výraznou kresbou (sokol stěhovavý tundrový), než v jižnějších
oblastech (sokol stěhovavý eurosibiřský). Dospělý samec je tmavošedý s málo
nápadným příčným skvrněním a osténkovými páskami. 
Na hlavě vynikají bělavé tváře
a černohnědý vous pod okem. Letky jsou černohnědé s nápadnými eliptickými
skvrnami na vnější straně. Spodní část těla je bělavá. Osténkové pásky lemující
bílé hrdlo přecházejí na prsou v kapkovité skvrny a posléze v silné příčné
skvrnění. Za letu má charakteristická dlouhá špičatá křídla a poměrně krátký, na
konci se zužující, ocas.Samice má
nahnědlejší spodní část těla a nápadnější kapkovité skvrnění. Mláďata jsou v
horní části tmavohnědá bez skvrn, pouze s bělavými lemy per. Ocas mají také
tmavohnědý, zdobí ho pouze světlé příčné pruhování. Spodní část těla je silně
podélně skvrnitá
Rozšíření
Sokoli, které můžeme u nás vidět v zimě, pochází ve většině případů z oblasti Skandinávie. Zvířata, která žijí po většinu roku u nás se na zimu stěhují především do západní a jihozápadní Evropy.
Hnízdní oblasti sokola stěhovavého se nachází ve střední a severní části Evropy, Asie a Ameriky. Pro hnízdění si zde vybírá především skalnaté oblasti. U nás byl sokol většinou považován za velmi vzácného dravce. V současné době k nejvýznamějším hnízdištím sokola stěhovavého u nás patří Šumava, pískovcové skály a (Děčínské a Broumovské stěny, střední Povltaví a Českomoravská vrchovina.
Vyskytuje se
zejména v otevřené krajině rovin a pahorkatin nebo v lesích přerušovaných
velkými pasekami. Lze ho potkat i v oblastech pomerně chudých na vegetaci, jako
je alpínské pásmo hor. V severních částech je jeho domovištěm tundra.
Způsob života a potrava
Tito draví
ptáci žijí většinou samotářsky. Živí se ptáky do velikosti kachny, zřídka savci
- hraboši, krtci, veverky, králík, nebo i netopýr.
Rozmnožování
Sokolí pár si je věrný většinou po celý život. Pokud však jeden z páru zahyne, během několika dní si druhý najde náhradu. Hnízdění předchází tzv. svatební lety, při kterých se oba ptáci honí za hlasitého křiku. Tito dravci jsou dlouhá léta věrni jednomu hnízdu. To si sámi nestaví, většinou ho zaberou jinému druhu, například vráně, káněti, jestřábovi, volavce... Hnízdí také na skalách nebo i na holém podkladu. Většinou zabírají hnízda na skalách, skalních římsách, méně pak na stromech nebo zříceninách hradů.
Samička v ČR snáší vejce v období března a dubna. U nás byly zjištěny snůšky většinou o 2-4 vejcích, výjimečně více. Pokud není snůška v době než se vyklubou mláďata zničena, snáší samice vejce jen jednou do roka, v opačném případě snáší až třikrát. Pro náhradní snůšky si samice zpravidla vybírá jiné hnízdo. Barva vajec bývá špinavě bílá, častěji nažloutlá až červenohnědá s tmavými skvrnami. Vypadají jako mramorovaná.
Mláďata jsou
vyváděna zpravidla v první polovině května. V prvních dnech mláďatům nosí
potravu sameček. Samička jim ji takříkajíc porcuje. Po deseti až čtrnácti dnech
se rodiče vymění. Mláďata zůstávají na hnízdě zhruba 5 týdnů, krmena jsou však i
po této době. Hnízdiště rodina opouští v červenci. Na podzim se však vrací, aby
si uhájila revír. Pohlavní dospělosti mláďata dosáhnou zhruba za rok.
Ochrana
V druhé polovině minulého století došlo k velkému úbytku stavů těchto zvířat. Jako hlavní příčina se uvádí pokles úspěšných hnízdění. Vina za tento stavse připisuje chemickým látkám, které byli používány v zemědělství a dostávaly se přes potravu až do vajec. Díky zákazu DDT a podobných látek a regulaci odstřelu v současné době stavy sokola stěhovavého stoupají. V současnosti patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny a je tedy dle vyhlášky 395/1992 sb. zákonem zvláště chráněn. Podle evropské klasifikace patří mezi druhy vzácné a vyžadující zvláštní ochranu. Je obsažen i v druhé příloze Bernské úmluvy - druh přísně chráněný. Mimo to je zapsán v příloze CITES.
